| Něco o mně | Mystérium vypravěčství | Akce | Knihy | Kroniky | IMAGINÁRIUM | Stáhnout | Kontakt a BLOG |

27
Hoch vyslechl odpověď svého společníka a posadil se na dřevěnou podlahu. Bosé nohy natáhl do chodby a opřel se o bílé dlaždice na stěně.
?Každého básníka nakonec oběsí. Psát básně je vlastně způsob, kterým si vybereš svou popravu. A kdo se stane součástí divadla, tomu musí být jasné, že bude plakat, křičet i umírat. A ne jednou, ani dvakrát. Už pořád, až do úplného konce! Nemůžeme přestat, dokud nespadne opona. Hořká přísaha herců. Slyšíš, již se převlékají do kostýmů??
Ema se uvnitř soukala z chemického obleku. Přilepil se jí na záda a nemohla se ho zbavit. Se zaklením jej konečně strhla a s obavou pohlédla na vlhkostí zkrabatělé dlaně. Žádné stopy krve nenašla. Přesto se nemohla zbavit podezření, že je to jen krutý šprým reality, který před ní krev v posledním okamžiku skryl.
?Kdysi dávno jsme přijali přerození.? zašeptal smutně hoch na chodbě. ?Ti, co neodešli do světa skřítků, se tu po generace rodí podvrženi lidským rodičům. Křehký to svazek, tak blízký pomatení, jak jen blízko může být. Narodit se jako člověk a nevnímat svět snů, dokud neprocitneme. Dva světy. Dualita, vítězství i prokletí naší existence. Musíme žít tak, abychom v sobě neporušili křehkou rovnováhu rozporů.
Oč snadnější to máš ty, Modrásku. Být chimérou a žít jen ve světě představ. Neviditelný pro člověka, nehmotný pro jeho svět. ?
Chodba ztichla, jen z jídelny zaznívaly údery lžic o plast misek. A od vedlejších dveří posouvání kbelíku plného vody. Hoch se otočil do prázdna a pokrčil rameny.
?Někdy přespává ve své kanceláři. Někdy odchází do Temného lesa. Něco se tam chystá. Včera tam byl, možná půjde i dnes? Počkáme.?
Uplynula hodina, umytí pacienti již čekali ve svých pokojích na večerku a chodba přízemí byla tichá a prázdná. Pak se se zasyčením otevřely dveře laboratoře a zpoza jejich kraje nahlédla do chodby Ema. Zrak se jí zastavil na sedícím hochovi a hlava zmizela. Po krátké chvíli vstoupila bosá do chodby a na hruď si tiskla ručník a pantofle.

28
?Děje se něco, Malý princi??
?Ne, Ronwain, hra ještě nezačala,? usmál se na Emu hoch.
Přikývla a rychle přeběhla do sprch. Dveře se za ní zavřely a chodba utichla.
Malý princ vzhlédl k hodinám na stěně.
?Právě se připravuje,? zašeptal ke svému neviditelnému společníkovi.
?Přikáže svému skřetovi, aby vzal jeho zavazadla a otevřel dveře!?
Dveře na konci chodby cvakly a Čaroděj počkal, až jeho služebník vynese těžkou brašnu. Jeho pokřivený sluha byl pro lidi stejně neviditelný, jako společník Malého prince.
Beze slova prošel Čaroděj okolo hocha a odemkl dveře do Temného lesa. Skrz ně se do sanatoria protáhly poslední zbytky večerní mlhy. A spolu s ní vzdálený zápach hub a krve. Doktor klepnutím hůlky popohnal svého služebníka a zavřel za nimi. Hoch ještě slyšel, jak klíč rachotí v zámku a zasunuje kovanou závoru do pevného rámu dveří. Nastalé ticho rušil jen zvuk vody ze sprchy.
Malý princ se otočil ke svému neviditelnému společníkovi.
?Tak, můžeme jít otevřít divadlo. Noc se již blíží a strašidla ukrytá ve sklepení netrpělivě očekávají dnešní hru. Stejně jako se chce bavit i zítřejší den.?

Ema Hockaday stála v tmavé umývárně pod ledovou sprchou a třásla se chladem. Zuby jí hlasitě drkotaly do prázdné místnosti, přehlušované jen vodou dopadající na její hubené tělo a hrubý beton podlahy. Byla jí úporná zima, přesto se dál tvrdohlavě opírala o vykachlíčkovanou zeď beze snahy ustoupit z vodního proudu. Podchladí se a zmrzne. Nebylo to ani tak její rozhodnutí, jako něco, čemu nechtěla vzdorovat.
A pak ve své depresi ucítila lehounké zachvění. Zaskřípání, se kterým začala deformace prostoru okolo. Zhnuseně ustoupila z vodního proudu a ten se v zápětí zabarvil rzí do krvavě kalné břečky.


design © Grob